|
Můj tandemista se jmenoval René.
Po zapůjčení kombinézy, mne navlíknul do popruhů. Vysvětlil mi pokyny, které mi bude říkat ve vzduchu a co mám při nich dělat. Pak jsme se k sobě připoutali a nacvičovali povel a polohu „banán".
Banán spočívá v podklouznutí pod tandemistu a prohnutí těla ve stylu banánu. To bylo něco na mé ztuhlé tělo.
Samozřejmě, hned na poprvé jsme skoro spadli na hubu. Chyba číslo jedna: zapomněl jsem, že jsme ˝jedno tělo˝ !!!
Musím říct, že měl René se mnou docela výdrž. Než jsem pochopil, že se mám po něm jen sklouznout a maximálně se prohnout, chytali jsme balanc ještě pár krát.
Nakonec se to povedlo. Musím říct, že jsem ho v duchu obdivoval a zároveň litoval, když jsem byl na něm pověšený. Tu váhu co měl na sobě, kolikrát nezávidím ani mé manželce.
Po úspěšném zvládnutí jsem se učil držet ruce a hlavu v té správné pozici. Jelikož se to všechno točilo na kameru,, musel jsem mít hlavu zakloněnou tak, aby mi taky bylo vidět do obličeje.
Po imaginárním volném pádu a otevření padáku, jsem si osvojoval práci s popruhami.
Abychom měli oba trochu pohodlí a mohli se - tedy aspoň já-kochat okolím a vychutnat si let, bylo zapotřebí uvolnit nějakou karabinku. Při tomto nácviku jsem si měl v případě, že by to jinak nešlo, stoupnout na Renkovy nohy. Měl jsem si to jednou nohou vyzkoušet. Chudák, vůbec jsem si to v tom soustředění abych něco nezkazil neuvědomil a plnou vahou jsem se mu na ni postavil. Skoro bylo po seskoku.
Dále jsem si zkoušel podvlíkání popruhů pod kolena, abych při letu mohl pohodlně sedět. Zdálo se to složité, ale kupodivu jsem to zvládnul docela dobře.
No a přistávaní mi jenom vysvětlil. Přistávat jsme měli na nohy.Protože ve vzduchu budu o několik centimetrů níž něž on, záleželo na mě jak přistaneme. Pokud zakopnu, spadneme na mě, pokud dám nohy moc dopředu a zabořím se patami do země, tak se svalíme na něj. Takže by to mělo být něco mezi.
Po úspěšné generální zkoušce,která se konala pod dohledem našeho kameramana, jsme se vydali k letadlu L-410 Turbolet.
|
|
