|
Start letadla proběhl hladce. Stoupali jsme k výšinám a z okýnka jsem sledoval jak se vzdalujeme od matičky země, abychom se tam mohly opět vrátit.
Atmosféra v letadle byla plná soustředění. Bylo nás tam asi patnáct. Na každém bylo vidět soustředění před seskokem.
Čekal jsem, jak jsem viděl v různých dokumentech v televizi, že tam bude větší humbuk. Že se budou navzájem provokovat a dělat si ze sebe legraci.
Jediný, kdo se tam popichoval byla čtveřice mladých parašutistů, kteří dělali skupinové seskoky.
Měli jsme nádherné počasí. Občas nějaký mráček ale když jsme se dostali nad mraky-PARÁDA.
No a já?
Kochal jsem se letem. Prvně jsem letěl v letadle.Jednou jsem již letěl, ale to bylo vrtulníkem. Myslím, že se to nedá srovnat. Letadlo je přece jen pohodlnější a na rozdíl od vrtulníku se nebudu s ním vracet na zem.
Strach?
Nevím. Před pěti lety jsem skákal Bunngie Jump. Tam jsem strach měl. A pořádný. Po skoku jsem si řekl, že k třicátým narozeninám půjdu skákat padákem. Takže jsem se na rozdíl od Jampu na to dost psychicky připravil.
Ale abych přiznal barvu, nějaký strach tam určitě byl. Spíš z toho abych něco nezkazil, než z výšky. Ono, když se postavím doma na balkón a podívám se ze sedmého patra dolů, tak by jsem z té výšky neskočil ani kdyby byla podemnou voda nebo nějaká trampolína. Tady mi ta výška ani nějak moc nepřišla.
Možná ten strach ve mně taky tlumilo to, že ten seskok prakticky provádí někdo druhý a já jsem jenom spolucestující.
Blížili jsme se k výšce 4000 metrů a pomalu jsme se začínali připravovat na seskok. Připoutali jsme se k sobě a po znamení, které nám dával bzučák jsme pomalu cupitali ke dvířkům. Skákali jsme jako poslední.
|
|
