|
Volný pád.
Připravoval jsem se na tuhle chvíli hodně dlouho. Teď visím na chlápkovy, který má náš život v rukou. A hlavou koukám do propasti čtyři kilometry hluboké.
Jaké to asi bude? Jak dlouho to bude trvat? Zvládnu to?Nezkazím něco, co jsem se tam dole učil?
To byly otázky, které mi v té chvíli proletěly hlavou, když na povel ˝Banán˝ jsem se věšel na mého tandempilota.
Výskok byl tak rychlý, že než jsem to stačil nějak zaregistrovat, tak se k mému uchu valil další povel na uvolnění rukou.
To jsme už padali asi 200 km/hod.
Vtom se před mnou objevil náš kameraman a já jsem si v tom momentu uvědomil, že to po čem jsem tak dychtivě ty roky toužil je konečně tady.
Různě jsme spolu gestikulovali rukama a pak se ke mně přiblížil a podali jsme si ruce.
Je to takový zvláštní pocit, podávat si ruce s někým ve výšce tříapůl kilometru a rychlosti 200 km v hodině.
Byl to šupák. Letěli jsme něco přes půl minuty a vtom jsem někde z dálky slyšel další povel. Až na videu jsem viděl, že mi to Renek řval do ucha. Cítil jsem jak se mi tvář, která se deformovala tou rychlostí náhle prověsila a než jsem se stihl vzpamatovat, tak jsme již viseli na padáku.
Po úspěšném otevření padáku se nám podařili i další úkony, jako uvolnění z karabiny a podvléknutí popruhů pod mé kolena.
Pak jsem dostal možnost na pár minut řídit padák. Nejhezčí na tom řízení bylo kroužení. Cítil jsem se jako na kolotoči. Chvíli doprava, pak zase doleva. Pak jsme chytili teplý proud, který nás vytáhl opět o pár desítek metrů nahoru.
Asi padesát metrů nad zemí si vzal řízení opět Renek a připravovali se na přistání.
Přistáli jsme velice slušně. I když k nám běželo pár kluků, kteří by nás v nejhorším případě chytili. Ale vše dopadlo tak jak mělo.
Živý a zdravý opět na zemi.
|
|
